Matterhorn - pro většinu těch, kdo ho viděli je to magická hora, kterou by rádi slezli. Nepodaří se to však každému. Přečtěte si, jak se s tím popral Daman.
Pátek 10.8. 2001
V 6 se začínáme hýbat, už dřív bylo slyšet, že vítr polevil, ale nechali jsme se pořádně vyspat. Nebe je čistě modrý, okolní kopce, s chomáči bílých, nadýchaných mraků při úpatí, růžoví. Je to nádhera, tohle je jeden z důvodů, proč hory dokážou na člověka tak působit.
Odchod 7:50. Vleky pod Kl. Matterhornem jsou plný, lyžaři si užívají skvělý počasí, stejně jako my. Když ze sjezdovky sledujeme dalekohledem výstupovou cestu na Matterhorn, zas cítím velkej respekt. V 10 hod odbočujeme po ledovci Oberer Theodulgletscher k SZ a pak Z k Matterhornu. I když ledovec vypadá bezpečně navazujeme se. Na moréně dole pod stěnou potkáváme dva brňáky, kteří na Hörnli dva dny čekali na zlepšení počasí a teď když se dočkali už musí pryč. Smůla. Během zítřka by měl novej sníh ve stěně odtát a pozítří je vrcholovej den. To by nám vyhovovalo.
12:25 – 13:35 trochu přebalujem, vegetíme a doplňujem vodu z malýho firnovýho pole na horní stanici nějaké lanovky – Hirli (2889 m).
U chaty Hörnli jsme v 15 hodin. Nečekaně tady potkáváme Reného s Jardou, kteří přišli hodinku před náma. Svůj Dóm zvládli, ale pak je v Täschi na dva dny zablokovalo špatný počasí. Tak toho aspoň využili k zredukování zásoby piva. Kupodivu se, přestože právě vyšlapali až sem, chystají hned zas dolů, i když v Reném to cuká a asi by se rád o ten vrchol nad náma pokusil. Ale Jarda má nějakej problém se zádama, takže chtějí sejít a posunout se směrem k Breithornu.
Milan taky tvrdí, že nahoru nepůjde, snad že je unavenej, či co. Nevím co mu pořád běhá hlavou, mě připadá v pohodě. Pokud bude pěkný počasí zkusím zítra sám trochu zmapovat terén, jen kam dojdu. Doufám aspoň k Solvayce. A pozítří naostro.
Stan stavíme na připravené plošince pod chatou. Z trubky zaražené do země mezi kameny pomalu odtíká voda, ešus asi za 10 minut, ale to stačí. Jakmile přimrzne je samozřejmě po zdroji - třeba ráno, takže je třeba si udělat zásoby.
Sobota 11.8. – průzkum
První zvonění 3:30. Vstávám s tím, že jdu na vrchol. Je pěkná kosa. Voda v ešusu v apsidě je zmrzlá, venku vítr, mlha, námraza. Další zvonění 4:10, 5:00, 6:00 – pořád stejný. Na vrchol dnes nejdu, obhlídnu nástup a kus cesty , snad zítra.
7:30 jdu ven obložit stan dalšími kameny, protože mám strach že ulítnem. Když zabloudím pohledem ke stanu Poláků vidím dílo zkázy. Ze splasklé, větrem nadouvané placky trčí zlámaný pruty a stan může každou chvíli uletět. Nechávám ten náš jak je a zatěžuju zbytky polskýho kamením. Myslím že Poláci šli zkusit vrchol, až se vrátí, čeká je neradostný překvapení. Kousek pod náma jsou ještě dva lehký útočný stany, ten jednoplášťovej docela i drží tvar, druhej Highlander se plouží po zemi. Přidávám na něj taky pár kamenů.
U svýho příštího stanu budu mít další kritérium pro výběr - silnější a pevnější pruty s vnitřním spojováním.
Milan vaří „svetrovku“ (čínskou instantní polívku) pro oba, po jídle na sebe beru jen sedák, osmu, pár karabin a pár smyček (ani nevím na co) a v 11 hod jsem nad Madonou, první zajištěnej výšvih pod sebou.
