Letošní léto jsme se s přítelkyní Reňou a dalšími dvěma kamarády Petrem a Verčou vydali na kolech do Alp. Jak jinak, na težko, prostě jako tzv. dálkoplazi-těžkooděnci, jak se dálkovým cykloturistům také říká.
Naším cílem byly vysokohorské průsmyky v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. Největším tahákem pro nás bylo pověstné sedlo Passo dello Stelvio 2758m, německy nazývané Stilfserjoch, ležící poblíž švýcarských hranic. Já už jsem na vrcholu jednou byl, tenkrát za krásného počasí jsme šlapali směrem od Pratu, tedy z té náročnější strany, kde stoupání je cca 30 km dlouhé s převýšením 1900 m a projet se musí celkem 50 serpentýn, které jsou číslo po čísle označené.Tentokráte jsme se ale rozhodli, že na Stelvio pojedeme ze Švýcarska, tedy z vesničky Santa Maria.
Naše samotná cyklocesta začala u hradu Neuschwanstein v německém Füssenu, odtud jsme pokračovali přes Reutte, průsmyk Hahntennjoch (1894m), Imst, Pillerhöhe až do lyžařského střediska Pfunds na rakouské straně průsmyku Reschenpass. Právě zde se naši kamárádi rozhodli, že je toho na ně moc a že pro další dva dny zvolí raději odpočinek a my se zatím s Reňou sami vydáme na vrcholovou etapu a všichni se pak zase setkáme v italském údolí Winschgau, kam se naši kamarádi Petr a Verča během té doby v klidu přesunou.
Následující den vyrážíme brzy ráno jen ve dvou. Čeká nás první stoupání, od řeky Inn musíme šlapat vzhůru k rakousko-italské hranici na průsmyk Reschenpass/Passo Resia (1504m). Paradoxně nejdříve míjíme švýcarskou celnici. Tady u Nauders se totiž hranice tří států téměř sbíhají. V první třetině stoupání nás čeká projetí dlouhého a nepříjemného tunelu. „Fuj, to příště už raději NE“, pronáší Reňa, když to máme za sebou. Hned za tunelem je krásná kamenná pevnost Nauders vytesaná částečně ve skále. Obdivujeme tuto zajímavou tvrz, která v minulosti bránila postupu přes Reschenpass. Šlapeme dále do kopce, míjíme městečko Nauders a už nám zbývají jen asi 3 km a jsme přímo na průsmyku. Fotíme se u cedule a vjíždíme do Itálie. Na italské straně mají krásnou cyklostezku, která nás vede bokem hlavní cesty, což je v porovnání s rakouskou stranou obrovský velmi příjemné! Přijíždíme k obrovskému umělému jezeru, které zde nechal vybudovat Mussolini bez vědomí místních obyvatel, ochranářů a dalších. Prostě rozhodl a bylo to. Díky němu se museli vystěhovat tisíce lidí a plno vesnic se ocitlo pod hladinou… . Jediným důkazem toho je nyní věž kostela, která čouhá z vody u východního břehu Lago di Resia.
Věž kostela u Lago di Resia
Pokračujeme dál a začínáme klesat do údolí Winschgau. Stezka pro cyklisty nás stále vede mimo hlavní silnici a tak se nám jede opravdu pohodově. Z průsmyku Reschenpass jsme klesli cca 550 výškových metrů a ve vesničce Latsch (950 m) odbočujeme vpravo a napojujeme se na cestu vedoucí do Švýcarska směrem Müstair a Santa Maria. Po rovinatém kilometru začínáme mírně zase stoupat. Jde to pomalu a pozvolna. Na jednou jsme ve Švýcarsku a hned za celnicí je Unescem chráněný klášter Müstair. Prohlížíme si ho a pokračujeme do pozvolného kopce, který končí ve vesnici Santa Maria. Zde se cesty dělí. Dále údolím by se jelo na Ofenpass, ale tam už jsem jednou byl a tak se tentokráte vydáváme vlevo a začínáme hned z centra vesnice prudce stoupat, jedeme totiž na Umbrailpass. Procento stoupání se střídá, ale místy je to až 16%, možná některé úseky i více. A jéje, po několika kilometrech a velmi ostrých serpentýnách najednou zničehonic asfalt končí. To jsme tedy nečekali. Ale co, my máme přeci „horáky“ a jen tak něco nás nerozhodí. Stoupáme dále a najednou nás začíná kropit déšť. Zastavujeme u posledního velkého stromu, schováváme se pod něj a nandáváme povlaky na brašny a gore-texové bundy na sebe. Nedá se nic dělat. Musíme dále. Naštěstí přeháňka byla jen přeháňka a už zase je hezky. Potkáváme dva české dálkoplazy, kteří se ale bohužel neplazí jako my. Oni si to totiž fičí opačným směrem, tedy z kopce dolů. Po krátkém rozhovoru je nám zima a tak musíme dále… . Kousek před vrcholem Umbrailpassu nás stíhá další déšť. Tentokráte už to ale není jen přeháňka, provazy vody se valí dolů, lítají blesky a fučí silný vichr. My máme ale štěstí. Schováváme se u jedné jediné budovy, která se na posledních 7 km vyskytla! To jsme měli opravdu kliku. Stáli jen sice jen na schodišti, ale pod střechou! V té chvíli jsme byli rádi i za to. Po hodině přestává a my značně zmrzlí a ztuhnutí musíme dál. Ten kopec musíme přece dorazit! Po dalších asi 30 minutách šlapání jsme nahoře. Umbrailpass (2503 m) jsme tedy zdolali. Máme za sebou 73 km v pořádných kopcích a více než 2500 nastoupaných výškových metrů. Původní plán dojet dnes až na Stelvio měníme a nocujeme u salaše přímo na Umbrailpassu. Na Stelvio to jsou sice už jen 4 km, je na dohled, ale byl by tam asi problém s hledáním vhodného místa pro stan. Jdeme tedy spát.
Martin Stiller
